Poprvé

Snad omylem, osudem snad,
jež sudičky mi přály…
Já chtěl Ti něco ukázat,
co právě mizí v dáli…

Když prsty moje místo nebe,
ač duše má to nechtěla…
Nezištně pohladily Tebe,
Ty jsi se trochu zachvěla…

Tvůj úsměv a pohled štěněte
já četl líp než slova…
Beze lsti, srdcem dítěte,
já věděl, že chceš znova…

Mé prsty snad cestu znaly,
nad paží, šíje, vlásky, tvář…
Krůček za krůčkem putovaly,
v Tvých očích byla hvězdná zář…

Náhle i rty blíž si byly,
jako by se hledaly…
I když jen letmo zavadily,
hned vášnivě se přisály…

Přitiskla ses ke mně blíž,
já vůní Tvou byl vzrušený…
Pak šeptla jsi mi „Všechno smíš“,
nejhezčí slůvka od ženy…
 
A pak jsem citu podlehl zcela,
ve snech jsem Tě dávno chtěl…
Dal jsem Ti vše, co jsi chtěla,
v klubíčku propletených těl…