Od R po S

Prolog
=====
Jsem básníkem starých časů,
kdy poezií dýchal svět,
kdy člověk obdivoval krásu,
radoval se z čistých vět…
Z dob, o kterých i sny se zdají,
kde si všichni pomáhají,
kde věří ve vítězství lásky,
kde lidé nehledají masky…
A každý, kdo tvou cestu sdílí,
je ti dobrým přítelem,
v čase dobrém, v čase zlém,
vždy se dostanete k cíli…
Určitě ty časy znáš,
rád (a) na ně vzpomínáš…
 
Píši postaru, jen s rýmy,
co laciné se mohou zdát.
S volnoverši moderními
neumím si pohrávat…
Však pod povrchem verše bývá
pramenitá voda živá,
kterou můžeš žízeň stít,
a budeš-li hodně chtít,
můžeš cestou mezi řádky,
(zvlášť budeš-li dobře číst)
cestou srdci blízkých míst
dojít třeba do pohádky,
nebo jinam. Kdo ví?
Jsem Fanda, básník jahodový.
 

Soutok
=====
Řeka řeku potkala
při své cestě k moři, dolů…
Vlnku si s ní podala:
„Dál už potečeme spolu“…
„Nežárka je jméno mé,
meandruji po kraji…
Mám vodácké renomé,“
zachvěla se potají…
„Mně říkají Lužnice,
jsem i v tobě, na mou čest…
Kajaky i pramice
pomáhám ti také nést...“
A tak už tisíce roků,
jak jim vodní božstvo velí,
šeptají si na soutoku
tady u nás, ve Veselí…


Spíš
===
Spíš a zdá se ti o jeho vůni
s vanilkou, mátou, kořením.
V mateřídoušce se sluní
a ty se ve snu sluníš s ním.
Jsi v ráji, on je tvůj Adam.
Uhýbáš dobrým Božím radám
a chceš překročit vlastní stín.
V hlavě máš pocit cizích vin,
přesto se k němu tiskneš blíž.
Už cítíš, jak tvou kůži hladí,
nevnímáš ani sykot hadí.
Jen jediné, jen jedno víš.
Čeká tě nejkrásnější den,
jenom co dospíš tenhle sen.
 

Večný duel
=========
Bláhový křičí, že není Bůh!
Že díky chemii slunce nám svítí!
Že pouhou náhodou je lidské bytí!
Že se svět sám do zkázy řítí,
aby tak uzavřel logický kruh.
Moudrý se tiše a pokorně ptá:
„Kam lidské myšlenky po smrti mizí?
Proč pravda tak často spí na pranýři?
Kdo stvořil barvy, jimiž svět hýří?
A proč jen Bůh odpověď zná?“

Alea iacta est
===========
Jak vánek si pohrávám s konečky vlasů
a jsem tvému tělu stále blíž.
Nasávám vůni báječných časů,
i to mi ve své pýše dovolíš.
Jsem rytíř před bájnou tvrzí,
možná jsem odvážný, možná i drzý.
Však ke zteči jsem připravený,
v pokoře před krásou ženy…

Konečky prstů cestičkou míří
po těle dolů, i s tím se smíří.
V odpověď přichází vzrušené chvění,
dobytí vrcholů pozice změní.
I když se věže bytelné zdají,
za chvíli moje rty jejich chuť sají.
Na dolní bránu útočím směle,
nádhernou odezvu mám ve tvém těle.

Zlomena obrana, v cestě nic není.
Ležíme v objetí a v políbení.
Tvé tělo žhne a nechá se vést.
Brána už hoří,
 hradby jsou strženy…
Alea iacta est,
kostky jsou vrženy.