Múza
Cestou z lesa potkal jsem múzu…
Tančila mezi lučními zvonky,
v rytmu se klaněly, ohnuly stonky…
I rosa se vzrušením chvěla,
v té chvíli snad cokoli směla…
Krásná, jak obraz od Picassa,
já vzýval v duchu Boha, Ďasa…
Však v duši jsem zabíjel hrůzu…
Ta chvíle jak z hororu byla…
Bál jsem se o ni, že se mi ztratí,
přemožen tichem, dech se mi krátí…
Nohy i ruce, jazyk z kamene,
neschopen věty, slova, písmene…
Já pod jilmem zpocený stál,
jen v jeho listech vítr si hrál…
Ona však mě políbila…
Když múza políbí básníka…
Ten pocit slovy popsat se nedá,
celičký život vedle něj sedá…
Dává mu sílu, dává mu křídla,
žádná jiná mu víc nenabídla…
Za slunce, za tmy, stále je s ní,
je jeho první i poslední…
S ní rodí se i zaniká…