Veršované pohádky

O napraveném zloději
===============

I

Bylo, nebylo
jednou jedno vetešnictví…
Nic, co by se hodilo,
jenom samý odpad lidství,
jenom spousta harampádí,
co se časem nahromadí.
A na které prach si sedá,
vše, co se už prodat nedá.
Odložených věcí sklad
s vetešníkem starým,
zarostlým a ušmudlaným.
Nebudu vám, lidi, lhát.
Stále jen opilý byl
a tak ze dne na den žil.

II

Nikdy nezamykal krámek,
ani když šel večer spát.
K čemu by tu visel zámek,
jen blázen by tady krad’
něco, co už dosloužilo,
jenom k zlosti to tu bylo.
Samé nanichodné věci,
ale jedné noci přeci…
…se dveře krámku otevřely.
Dovnitř vklouzl mladý muž,
v ruce pytel, v druhé nůž.
Naplnil ho krámy celý,
a než bys švec řekl,
už se s plným pytlem vlekl,
 
III

jen těžko a s námahou,
do doupěte, k sobě domů,
s hvězdným nebem nad hlavou,
mezi stíny statných stromů.
Tam, kde staré skladiště
poskytlo mu bydliště.
I když napůl rozbořené,
pro zloděje drahocenné.
Radostí se skoro směje,
dneska se mu zadařilo,
velký lup a snadné dílo,
v duchu si už blahopřeje…
Zloděje tu tedy máme,
tak se na něj podíváme…

IV

Vždyť je to Michal, sirotek
po ševci z Dolní Lhoty.
Práce se štítí na dotek,
copak by mohl šít boty?
Nechodil nikdy do školy,
jenom se toulal v okolí.
Až do města zavítal
a tam zlodějem se stal…
To kdyby jeho táta žil,
srovnal by ho, Michala,
rákoskou už od mala,
dobrý švec by z něho byl.
Co k tomu však ještě říci?
Teď roste pro šibenici…
 
V

Nyní sedí v doupěti,
spokojený se svou prací.
Než napočteš do pěti,
úsměv se mu z tváře ztrácí.
První loupež vydařená,
samý krám, co ceny nemá.
Pár párů prošoupaných bot,
hrnec bez dna, mastný knot,
starý kabát veterána,
spousta zbytečností k tomu,
pročpak se s tím tahal domů?
Jen pro moly božská mana…
A protože měl velký hlad,
prohledal ho, jestli snad  

VI

kousek chleba v kapsách není,
nebo třeba kousek sýra,
co tam leží v zapomnění.
Prsty šmátrá, jenom díra
do podšívky roztrhaná…
Aspoň mince zatoulaná
pod podšívkou kdyby byla,
od zlosti by ulevila…
Ruka stále marně hledá…
Ale, co to? V náprsní
kapse pevný předmět ční.
Dřevěná to fajfka hnědá…
Tabákem je plná zpola,
ba i sirky! Hola, hola!
 
VII

Michal škrtl, zapaluje,
suchý tabák v dýmce hoří.
Labužnicky potahuje,
proužek dýmu už se tvoří.
Vzhůru letí vůně hravá,
z obláčku se oblak stává.
Rychle houstne, mění tvar
a stačí jen vteřin pár.
Kde se vzal, no, z kouře vstal,
najednou to tady bylo,
Michala to vyděsilo,
mužíček, či duch (?) tu stál.
Hned měl z něho kůži husí,
fajfka vypadla mu z pusy.

VIII

Polekal se a jak štěně,
přikrčený v ústraní,
jenom zíral poděšeně,
jak se přízrak uklání.
A říká: „Jsem Tabas, téhle dýmky duch,
službou splácím dávný dluh.
Věrná služba je vám k mání.
Jaké máte, pane, přání?“
Michal chvíli slova hledal,
přemýšlel, zda sen to není.
Není to jen poblouznění?
Zaskočit se ale nedal:
„Tak řekni, co vše mohu chtít
a od tebe ihned mít?“
 
IX

„Umím z pána udělat
nejlepšího odborníka,
jakého svět bude znát,“
Michalovi Tabas říká.
A hned se ptá bez váhání:
„Jaké ctěné zaměstnání
nebo obor podnikání
bude tedy vaše přání?“
„Jsem zloděj,“ Michal pravdu praví zticha.
„Zlodějem bych zůstat chtěl…“
„To jsem ještě nezkoušel,
zloděje či podvodníka.“
Tabas se jen pousmál:
„Budeš všech zlodějů král!“

X

„Jednu věc bych rád též znal,“
Michal zvědavostí plane.
„Kde jste se v té dýmce vzal,
jak se člověk duchem stane?“
To bylo tak: „Bývával jsem lékařem,
Indie zas moje zem.
Tam jsem potkal kouzelníka,
dal mi dýmku, přitom říká:
Vyplní ti každé přání,
budeš doktor nejlepší,
žádný tě už nepředčí,
ale dobrý pozor na ni.
Pokud dokouříš ji zcela,
stane se z ní tvoje cela!

(Celá pohádka má XXXIV slok.)

Pohádka o tom,

jak bohabojný mnich do pekla přišel
=================================

I

Bylo – nebylo jednou jedno peklo…
Což o to, ono tady, co svět světem stojí,
je a bude zapotřebí. Řeklo
by se: Ať se lidé bojí!
Mnozí si však řeknou: K čemu?
Nechtělo by to už změnu?
Je to symbol všeho zlého,
krutého a ničemného…
Jenže, bez zla ani dobro není.
Jak pak trestat hříšníky?
Zmatek by byl veliký!
Hříšník málokdy se změní.
Neopustí špatnou cestu,
nebude-li se bát trestu…

II

Jiní řeknou: Peklo není!
Jen pohádka peklo snese.
Čerti jsou jen vymyšlení.
Vy napálit nenechte se!
Je! V každé černé lidské duši,
ve zlém srdci mu to sluší…
Pekel je víc, než se zdá,
každý z nás to svoje má…
To naše však klasické je,
čerti správně chlupatí,
s kopyty a rohatí,
v každém koutě oheň hřeje.
Všechno to tam sírou smrdí,
čerti jsou však na ně hrdí.
 
III

Kousek pod povrchem země,
tam, kde je Čertova míle,
ve skalách to duní temně,
čerti občas z dlouhé chvíle
sopkou vyhazují lávu,
eso strčí do rukávu,
když karban nudu zahání.
A nejvíc myslí na spaní…
Však i peklo vyvíjí se,
moderní má metody.
Mnohé získá výhody
ten, kdo trochu přičiní se.
Jsou tu čerti mladí, staří,
a všem se tu dobře daří…

IV

Ti hloupí a ušmudlaní
nejtěžší tu mají práci.
Pod hříšníky přikládání,
ostatním jsou pro legraci…
Čerti, kteří školu mají,
hříšné duše dodávají.
Pasti kladou, špatně radí,
k nekalostem lidi svádí.
A nakonec vrchnostníci,
vzdělaní a upravení,
čerti, nad něž v pekle není.
Ti musí mít pod čepicí.
To už nejsou čerti pěší,
nejtěžší úkoly tu řeší…
 
V

Pardon, milý čtenáři,
jen o čertech píši tobě.
A kdopak jim uvaří?
Žijeme v moderní době.
I v pekle je rovnoprávnost,
tak abych dal pravdě zadost.
Jsou tam také čertice.
Jsou moderní a snaží se.
Vychovávat čertíky?
O tom může peklo snít,
nechtějí čerťátka mít,
raděj honí hříšníky.
A po slávě častokráte
touží nejvíc, však to znáte…

VI

K tomu je nutné učení
na ďábelské univerzitě.
Staří čerti zkušení
každý fígl naučí tě.
Tam vzdělávat se taky chtěla
čertice, co jméno měla
Mefistofa, vždyť ji znáte.
Určitě si vzpomínáte.
Neteř čerta Mefista,
napovídá mi tu kdosi,
ten, co Fausta odnesl si
komínem pryč dočista.
Čertice krásná, atraktivní,
však nespala už několik dní.
 
VII

Vždyť zkouška těžká čeká na ni,
 aby peklu prokázala,
vyšší čerta povolání
 že už zvládnout dokázala.
Proto dneska před komisí
dle tradice, jako kdysi,
na výběr má pytlík plný.
A jen ten, kdo vzorně splní
zadání, co uvnitř mají,
bude ďáblův diplom mít,
jako čertí vrchnost žít.
Ruka šmátrá, dech se tají
a už číslo z lístku hlásí,
to nejtěžší vytáhla si.

VIII

Svést, očernit, přimět k hříchu,
připravit i o duši…
Vše na bohabojném mnichu…
Který ani netuší,
co je hřích a jak se rodí,
neboť jenom s Bohem chodí
cestou pravdy. Není podlý,
naopak on furt se modlí.
Mnich Pravoslav z Kolovrat,
jemuž samo nebe přálo.
Zuby si už vylámalo
na něm peklo mnohokrát.
I pekelné cizince
přiváděl do blázince…
 
IX

Mefistofa se vybavila
nejnovější technikou,
která v pekle k mání byla,
pro tu akci velikou.
Dokonalé maskování
změnilo ji k nepoznání.
A nic neochrání více
než tekuté rukavice
ve spreji, co rychle tuhne.
Kdyby třeba byla mela
a ona se zapomněla,
i svěcená voda uhne.
Neublíží na rukou,
vše s pekelnou zárukou…

X

A hned na svět vyrazila
najít v duši Pravoslava
skulinku, která tu zbyla,
podle pekelného práva.
Peklu by ho pojistila
a jí slávu připravila…
Však snadné to vůbec není,
čert si míní, život mění…
On pod statným dubem seděl,
v ruce žmoulal růženec,
tenhle starý mládenec
do modliteb knížky hleděl.
Modlitba mu ze rtů zněla,
husí kůži z toho měla.

(Celá pohádka má LXIII slok.)