O napraveném zloději

I.

Bylo, nebylo,
jednou jedno vetešnictví…
Nic, co by se hodilo,
jenom samý odpad lidství,
jenom spousta harampádí,
co se časem nahromadí.
A na které prach si sedá,
vše, co se už prodat nedá.
Odložených věcí sklad
s vetešníkem starým,
zarostlým a ušmudlaným.
Nebudu vám lidi lhát.
stále jen opilý byl
a tak ze dne na den žil.

II.

Nikdy nezamykal krámek
ani když šel večer spát.
K čemu by tu visel zámek,
jen blázen by tady krad,
něco, co už dosloužilo,
jenom k zlosti to tu bylo.
Samé nanic-hodné věci,
ale jedné noci přeci…
…se dveře krámku otevřely.
Dovnitř vklouznul mladý muž,
v ruce pytel, v druhé nůž.
Naplnil ho krámy celý
a než by si švec řekl,
už se s plným pytlem vlekl,
 
III.

jen těžko a s námahou,
do doupěte, k sobě domů,
s hvězdným nebem nad hlavou,
mezi stíny statných stromů.
Tam, kde staré skladiště
poskytlo mu bydliště.
I když na půl rozbořené,
pro zloděje drahocenné.
Radostí se skoro směje,
dneska se mu zadařilo,
velký lup a snadné dílo,
v duchu si už blahopřeje…
Zloděje tu tedy máme,
tak se na něj podíváme…

IV.

Vždyť je to Michal, sirotek
po ševci z dolní Lhoty.
Práce se štítí na dotek,
copak by mohl šít boty?
Nechodil nikdy do školy,
jenom se toulal v okolí.
Až do města zavítal
a tam zlodějem se stal…
To kdyby jeho táta žil,
srovnal by ho, Michala,
rákoskou už od mala,
dobrý švec by z něho byl.
Co k tomu však ještě říci?
Teď roste pro šibenici…
 
V.

Nyní sedí v doupěti,
spokojený se svou prací.
Než napočteš do pěti,
úsměv se mu z tváře ztrácí.
První loupež vydařená,
samý krám, co ceny nemá.
Pár párů prošoupaných bot,
hrnec bez dna, mastný knot,
starý kabát veterána,
spousta zbytečností k tomu,
pročpak se s tím tahal domů?
Jen pro moly, božská mana…
A protože měl velký hlad,
prohledal ho, jestli snad…

VI.

…kousek chleba v kapsách není
nebo třeba kousek sýra,
co tam leží v zapomnění.
Prsty šmátrá, jenom díra
do podšívky roztrhaná…
Aspoň mince zatoulaná
pod podšívkou, kdyby byla,
od zlosti by ulevila…
Ruka stále marně hledá…
Ale, co to? V náprsní
kapse pevný předmět ční,
dřevěná to fajfka hnědá…
Tabákem je plná zpola,
ba i sirky, hola, hola!
 
VII.

Michal škrtnul, zapaluje,
suchý tabák v dýmce hoří.
Labužnicky potahuje,
proužek dýmu už se tvoří.
Vzhůru letí vůně hravá,
z obláčku se oblak stává.
Rychle houstne, mění tvar
a stačí jen vteřin pár.
Kde se vzal, no z kouře vstal,
najednou to tady bylo,
Michala to vyděsilo,
mužíček, či duch (?) tu stál.
Hned měl z něho kůži husí,
fajfka vypadla mu z pusy.

VIII.

Polekal se, a jak štěně,
přikrčený v ústraní,
jenom zíral poděšeně,
jak se přízrak uklání.
A říká: „Jsem Tabas, téhle dýmky duch,
službou splácím dávný dluh.
Věrná služba je vám k mání,
jaké máte, pane, přání?“
Michal chvíli slova hledal,
přemýšlel, zda sen to není.
Není to jen poblouznění?
Zaskočit se ale nedal:
„Tak řekni, co vše mohu chtít
a od tebe ihned mít?“
 
IX.

„Umím z pána udělat
nejlepšího odborníka,
jakého svět bude znát,“
Michalovi Tabas říká.
A hned se ptá, bez váhání:
„Jaké ctěné zaměstnání
nebo obor podnikání
bude tedy vaše přání?“
„Jsem zloděj,“ Michal pravdu praví zticha,
„Zlodějem bych zůstat chtěl…“
„To jsem ještě nezkoušel,
zloděje či podvodníka.“
Tabas se jen pousmál:
„Budeš všech zlodějů král!“

X.

„Jednu věc bych rád též znal,“
Michal zvědavostí plane.
„Kde jste se v té dýmce vzal,
jak se člověk duchem stane?“
To bylo tak: „bývával jsem lékařem,
Indie zas moje zem.
Tam jsem potkal kouzelníka,
dal mi dýmku, přitom říká:
Vyplní ti každé přání,
budeš doktor nejlepší,
žádný tě už nepředčí,
ale dobrý pozor na ni.
Pokud dokouříš ji zcela,
stane se z ní tvoje cela!
 
XI.

A jak jsem se tady vzal?
Jednou dávno, ve své práci,
sám jsem chybu udělal.
Při složité operaci
velerádži samotného,
mocného a bohatého.
Kouřil jsem ji, v zaujetí
nevnímal jsem, jak čas letí.
A najednou oheň zhas…
V dýmce nebyl tabák žádný
a mě čekal úděl řádný,
sloužit celý, dlouhý čas,
než mě někdo vysvobodí,
tak už to na světě chodí.“

XII.

Michal si řek´, pozor na to!
I když chutná, jako plást,
včas dokouřit, víc než zlato
je, až půjdem spolu krást.
A za malou chvíli
na první lup vyrazili…
Úspěch měli veliký,
Tabas uspal strážníky
a odemknul každý zámek,
který Michal ukázal,
dobře svoji práci znal.
Tichý byl, jak jarní vánek,
a tak ve vší tajnosti,
s kufrem plným cenností…
 
XIII.

…ve vlaku už brzy zrána
do většího města spěchá.
Vybrat hotel, hodný pána,
kde se ubytovat nechá…
Slušivý si oblek koupit,
a dříve, než půjde loupit,
v hospodě si oběd dal
a pak do večera spal.
Teprve za světla svíček
velké město prozkoumal.
Tady míň, tu víc si vzal,
z pokladnic i pokladniček.
Tabas každou fintu znal,
hned ráno zas jedou dál…

XIV.

Dva kufry a jiné vlaky
odváží je dál a dál.
Parní nebo motoráky,
svět je stále dále zval.
S penězi to, milí páni,
je hned jiné cestování…
Pár měsíců čas si vzal,
z Michala se boháč stal.
V chování se zdokonalil,
a ve vyšší společnosti,
vážených a vzácných hostí,
svoje stálé místo nabyl.
Rád se držel téhle party,
při ruletě, či hře v karty.
 
XV.

Na dostizích často sázel,
na krku měl ryzí zlato.
krásné ženy doprovázel…
Otázku, kde na to bere,
vůbec nikdo neřešil,
protože hned jinde byl,
než se někdo zajímal.
To si Tabas ohlídal.
Tabas vůbec poklad byl,
doslova a do písmene,
vše zná, nic nezapomene.
Hodně věcí naučil
Michala na jejich cestě.
Tady, tam, či v dalším městě.

XVI.

Vždy měl pro něj dobrou radu
o tom, co má jakou cenu,
kde má očekávat zradu,
kdy je čas na rychlou změnu.
Jak poznat, zda úředníka,
který naučené říká,
zastrašit či podplatit,
nebo službou oplatit?
Jak obelstít každé stráže,
kdy použít hrubou sílu,
kdy přiložit jazyk k dílu
(slovo je zbraň velké ráže).
Hodně užitečných rad,
které musí zloděj znát…
 
XVII.

A jednoho dne jejich cesta
zavedla je podle svého,
až do sídelního města,
království nebohatého.
A protože už dlouho dosti
Michal nebral maličkosti,
ale pouze cenné věci,
jak se v branži sluší přeci
na zlodějů krále, vládce. 
Věděl, že bude-li chtít
něco k světu uloupit…
No, řeknu vám to krátce:
Žádný malý městský krámek,
ale hned královský zámek…

XVIII.

…rozhodnul se vyloupit. 
Z pokladnice krále pana
spoustu zlata bude mít.
Toť zlodějů božská mana…
Všechno šlo, jak na drátku,
jak když píšeš pohádku.
Do kuchyně zavítal,
kuchtíkům úplatek dal,
aby prášek přidali
do vína, až budou chtít,
noční stráže nápoj pít.
Tím je hezky uspali.
A tak se i stalo,
večer, když už město spalo.
 
IXX.

Stráže nehlídaly kasu.
Místo toho u dveří
spaly jako v kanafasu,
zdálo se jim o peří…
Nikde ani nohy vůkol,
snadný zdá se tenhle úkol.
Jenže někdy málo stačí
a příběh hned jinam kráčí…
Michal tedy prošel vraty
jistou, tichou chůzí ladnou.
Jen pár kroků před pokladnou,
nechtíc, vstoupil do komnaty.
A to nemělo se stát,
uviděl tam sladce spát…

XX.

…mladší dceru pana krále,
krásnou, křehkou, něžnou ženu.
Od té chvíle nenadálé
osudovou zažil změnu.
V srdci mu vzplál lásky cit,
už netoužil zlato mít.
Marně rozum srdci brání.
Na princeznu, jenom na ni,
myslí a už hlavu ztratil.
Její krásy mocná síla
celou mysl zatemnila.
Bez lupu se zpátky vrátil.
Křeslo pohodlí mu dává,
na dýmku je doba pravá…
 
XXI.

Tabas poznal lásky dílo,
tohle nemělo se stát.
Věděl, kolik uhodilo
a co musí udělat…
Michala hned přemlouval:
„Pryč od toho místa dál.
Jinak s námi hodně zle je,
neboť láska pro zloděje
je, jako když světlo svítí.
Pak se velmi lehce stane,
že zloděje, co láskou plane,
i hloupý dráb snadno chytí…
Jediná je tady cesta,
rychle pryč od toho města!“

XXII.

Michal však už hlavu ztratil
a s ní i rozum celý.
Daň nejvyšší lásce platil
poslušně, jak srdce velí…
A hned druhého dne z rána
loučí se s ním městská brána.
Na krátko, jen na pár dní,
jen do země sousední,
ke známému mistru díla
zlatnického Michal spěchal,
aby vytvořit si nechal
nejkrásnější, co kdy byla,
kolekci nejdražších šperků
pro spanilou krále dcerku.
 
XXIII.

A pak v roli obchodníka
požádal o audienci
u krále a hned si říká
o ruku a přidal penci
nejednu ke svému daru.
A taky se dočkal zdaru.
Král chamtivý hamoun byl,
proto rychle souhlasil…
S princeznou byl celý den
a brzy se ukázalo,
že mu štěstí hodně přálo.
Byla krásná, jako sen,
ale také vtipná, milá,
nejvíc ho však překvapila…

XXIV.

…tím, že ani on jí není
lhostejný, spíš naopak.
Není tedy překvapení,
že se vznáší, jako pták
na perutích lásky výše.
Král však chystá zradu tiše.
Chce mít zlata ještě více,
proto do své pokladnice
na prohlídku hosta vzal…
Nad poklady krále pýcha,
jako bomba skrytě tiká.
Před odchodem povídal:
„Svoji dceru rád ti dám,
podmínku však jednu mám.
 
XXV.

Musíš aspoň chvíli být
bohatší, nežli jsem já.
Víc peněz a zlata mít.
Tohle je podmínka má.
Jedno, jak to uděláš,
dál to asi dobře znáš.
Nesplníš-li, na mou věru,
nedostaneš moji dceru…“
Michal tedy loupež chystá
největší, co svět kdy znal.
S Tabasem vše plánoval,
musí to být práce čistá.
Snadný lup to bude stěží,
král svůj poklad dobře střeží…

XXVI.

Proto jednou zvečera,
cestou zvanou Netopýří,
tajemný stín za šera,
skrytý očím k hradu míří.
V přestrojení za stráže,
nikdo se ho netáže,
kdo že je a zda sem patří,
všechny stráže jsou si bratři.
A tak celkem bez potíží,
po hradě se potloukal,
podle rad, co Tabas dal,
poblíž přeplněných spíží,
lehce požár založil.
Jejda, to vám zmatek byl!
 
XXVII.

Kdo měl ruce, nohy hasil,
starostí nad hlavu měli.
A až k ránu strážný hlásil,
že zloději naletěli,
který v zmatku, co tu byl
celý poklad vynosil
z pokladnice někam dál,
ani minci nenechal…
Maně král, jak tajfun řádil.
Od neděle do neděle
prohledali město celé.
Marně s mudrci se radil.
Marně nadával a klel,
nikdo nic už nenašel.

XXVIII.

Po čase se Michal vrátil
a o ruku znova žádá.
Ví, že král svůj poklad ztratil.
Králi mlha z očí padá.
Hned ví, co se přihodilo,
jak to s jeho jměním bylo…
„Budeš mít svou veselici,
když přineseš pokladnici,“
říká král a léčku chystá…
A tak Michal všeho nechá,
pro královský poklad spěchá.
Jeho odměna je jistá.
Čeká ho však překvapení,
vůbec žádná svatba není.
 
IXXX.

Sotva poklad odevzdal,
stráže se ho chopily.
„Do vězení!“ velí král.
V šatlavě byl za chvíli…
Michal měl však velkou kliku,
Tabasova užil triku.
Svoji dýmku naplnil,
hned první noc venku byl…
Na krále zlost velkou měl.
„Místo svatby vojáci?“
Dál mu myslí burácí.
Moc by se mu pomstít chtěl.
Neměl přitom ani zdání,
že už past se nad ním sklání.

XXX.

Tajně sledoval ho král,
o dýmce už dávno věděl,
její moc a kouzla znal…
Než se nadál, zase seděl
náš hrdina ve vězení.
Situace dobrá není
pro zloděje v této chvíli,
majetek mu zabavili…
Bez dýmky a bez naděje,
za mřížemi postel tvrdá,
na stole jen chléb a voda.
Kouká z okna, ví, že zle je.
Venku staví šibenici,
pro Michala, dlužno říci…
XXXI.

Král mezitím labužnicky
plnou dýmku kouřil.
Získal moc, co chtěl mít vždycky,
teď mu Tabas sloužil.
A protože krutou měl,
povahu, tak vymyslel,
že až padne večer stín,
Tabas bude popravčím.
Takovým, co práci zná,
vždyť je mistrem díla všeho,
dobrého i díla zlého,
nejlépe vše vykoná.
To vám bude poprava!
Krále hodná zábava…

XXXII.

Když se venku začlo stmívat,
princezna se celá chvěla.
Musela se zblízka dívat,
pro slzy však neviděla,
jak Michala přivádějí.
Utekla by nejraději
někam pryč z tohoto města,
kamkoli, kam vede cesta…
Už Tabas na krk smyčku dal,
připraven dokončit dílo,
v tom se něco přihodilo,
něco, co král nečekal.
Zhasnul rudý dýmky plamen,
král netušil, že je amen…
XXXIII.

Vyhaslou teď fajfku měl.
Prapodivná věc se stala,
ať zapaloval ji, jak chtěl,
obláček dýmu nevydala…
V tomto pravdy okamžiku
nikomu není do smíchu.
Jen Tabas se rozesmál,
dobře znal, co bude dál…
Král zmizel i se vším zlem.
Klidně za to duši dám,
že jen dva věděli kam.
Jenom Michal s přítelem
věděli, že dýmka stará
do služby ho povolala…

XXXIV.

A jak že to bylo dále?
 V podhradí i uvnitř hradu,
nikdo nepostrádal krále.
Princezna převzala vládu…
Nakonec i svatba byla,
jen fajfka se vytratila.
Uprostřed změn, co tu měli,
 na ni všichni zapomněli.
Dobrý konec, Bohu dík,
Michal pro své povinnosti
zlodějiny měl už dosti,
pověsil ji na hřebík.
A jen policie stále
marně hledá lapků krále…